Mimořádnou pozornost vyvolal výrok Markéty Pekarové Adamové pronesený dne 27. března tohoto roku. Předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky vyjádřila přesvědčení, že vlády se nemají starat o lidi, mají se starat o to, aby bylo v zemi bezpečno.

Názor přední političky vyvolal natolik bouřlivou reakci, že se k němu opět vyjádřila v rozhovoru 13. dubna. Konstatovala, že její výrok byl vytržen z kontextu a že jím chtěla říci jen to, že „stát se má postarat o rovná pravidla, aby se lidé o sebe a své blízké mohli co nejlépe postarat sami“. Trvá na tom, že stát by neměl nikoho vodit za ručičku.

Ve svém březnovém výroku Markéta Pekarová v zásadě sdělila, že každý se má postarat o sebe sám, vlády do toho lidem nemají co mluvit. V této verzi nebylo ani slovo o tom, co politička tvrdí o tři týdny později, tedy že stát by měl vytvořit takové podmínky, aby se určití lidé mohli postarat o druhé lidi, konkrétně o své blízké. Nejde přitom o žádné slovíčkaření. Je opravdu velký rozdíl mezi tím, starat se sám o sebe, a tím, postarat se o druhé v rámci rodinného a příbuzenského svazku.

V březnu se prostě paní Pekarová postavila tvrdě na stanovisko některých krajních liberálů z prvé poloviny 19. století. Každý člověk se musí postarat o sebe sám, vlády se do toho nemají co plést. Proč mohli liberálové tehdy tvrdit něco takového? Jednoduše proto, že „člověk“ jim spadal vjedno s bílým, zámožným mužem. Pouze muži, vlastníci, hlavy dobře situované rodiny byli tehdy schopni nést náklady související s občanstvím. Na veřejnosti zastupovali své majetky včetně žen, dětí a sloužících.

Je možné, že paní Pekarová si dodatečně uvědomila, že v takových podmínkách by stěží mohla dělat předsedkyni parlamentu a požívat všech výhod s tím spojených. Proto svůj výrok pozměnila a přiklonila se ke stanovisku křesťanských demokratů, které rezonovalo s liberálním myšlením počínaje druhou polovinou 19. století. Zde se již přiznává nárok na plnoprávné občanství i sociálně slabším. Na rozdíl od představ paní Pekarové však v žádné civilizované zemi nebyla zodpovědnost o sociálně slabé přenesena pouze na rodinu, tedy jak ona říká na blízké. Stát vždy v té či oné míře intervenoval. Už proto, že chudé rodiny se již jaksi z definice mohou jen stěží o své potřebné postarat samy.

Zatímco se liberální myšlení oprošťovalo od sociálního darwinismu, proběhly ve společnosti významné změny. Mimo jiné došlo k elektrifikaci, plynofikaci, vznikla řada dalších inženýrských sítí, jež propojují jinak nezávislé domácnosti. Troufám si tvrdit, že dokonce ani voliči strany, v jejímž čele má tu čest stát paní Pekarová, nejsou většinou schopni sami těžit zemní plyn, dolovat uhlí a čerpat ze země ropu. Dokonce nemají ani možnost navázat bezprostřední odběratelský vztah s vesměs zahraničními společnostmi, které zmíněné činnosti provozují. Různé vlády upravují tyto dodavatelsko–odběratelské vztahy různě, a dobře víme, že české vlády tak nečinily a nečiní zrovna v nejlepším zájmu odběratelů. Petr Fiala si může také v této věci směle podat ruku s Andrejem Babišem.

Vraťme se však k paní Pekarové, která míní, že by vláda neměla vodit lidi za ručičku, ale měla by jim vytvořit podmínky k tomu, aby se o sebe (a nověji i své blízké) mohli postarat sami. Opravdu by chtěl někdo soudný vyčítat právě „vodění za ručičku“ vládě, za jejíhož nečinného přihlížení lidem hrozí, že budou odstavováni od dodávek tepla, odstřiženi od zemního plynu a bezmocně budou přihlížet stoupajícím výdajům za elektřinu a pohonné hmoty? Takovou výčitku si tato vláda jistě nezaslouží. V tom má předsedkyně parlamentu naprostou pravdu. Ty ostatní věci bude muset paní Pekarová ještě trochu promyslet, aby její příští vysvětlení dokonale nezmátlo ty, kteří začínali doufat, že už aspoň trochu rozumí jejímu vysvětlení předchozímu.